Plemeno české červinky

Česká červinka představuje jedno z nejproslulejších původních krajových plemen v českých zemích. Řadí se do skupiny červeného skotu středoevropského. Vývojově pochází z malé formy diluviálního tura krátkorohého (Bos taurus brachyceros europaneus), jenž byl ve své divoké formě rozšířen na územích Evropy severně od Alp. Není přesně známo, kdy a jak se objevila domestikovaná forma červeného skotu. Je reálný předpoklad, že byl v našich zemích chován jako původní rasa, a že byl částí velké chovné oblasti skupiny krátkorohého (brachycerosního) skotu evropského. Původní krátkorohý skot českých červinek (L) se choval na území Čech a zdá se, že byl často zaměňován s podobným červeným skotem, rozšířeným na území Moravy, Slezska a částečně i Slovenska. Právě krátkorohý skot se stal genetickým základem domorodých českých červinek. Nejčistší typ krátkorohého skotu bylo možno nalézt ve slovácké části moravských Karpat a v hornaté části Českomoravské vysočiny. Tento skot byl často nazýván skotem keltickým, keltickými červinkami, což je jedním z důkazů keltského osídlení Čech a Moravy.

Mléčná užitkovost v extenzivním pastevním chovu dosahuje 1835 kg (2004), v intenzivním stájovém chovu 3000 kg, při vyšší tučnosti až 4,6 %. Největší zvláštností je barva mléka, která by měla být nažloutlá.

 

Proces uchování starých, původních plemen hospodářských zvířat jako potenciálních genových zdrojů má dlouholetou zahraniční i domácí historii. Původní účel spočíval v uchování kulturního dědictví předků ve výsledcích jejich šlechtitelské práce. V současné době se v návaznosti na poznatky genetiky stalo rozhodujícím důvodem ochrany těchto plemen uchování množiny genů konzervovaných v jejich genotypu.

Proč vůbec červinku zachraňovat?

Tato plemena představují tradiční, historicky podložené hodnoty určitého teritoria, zvířata jsou spjata s kulturou a sociálními vlivy této krajiny. 

Většinou se jedná o populace s jedinci konstitučně tvrdými, mimořádně pevného zdraví a odolnosti, plně naplňující pojem interakce genotypu a prostředí. 

Existence původních genotypů hospodářských zvířat představuje v některých vyhraněných regionech "krajinotvorný prvek" s eventuálně příznivými dopady na agroturistiku. 

U genetických zdrojů nešlechtěných na extrémní produkci je výjimečně dobrý předpoklad pro prosazení se v ekologické produkci potravin. 

Termín „Genetické zdroje nebo Genové rezervy" je používán pro ohrožená plemena právě proto, že takováto plemena mohou být zdrojem dosud, na současné úrovni genetiky, nepoznaných genů, jejichž ztrátě je potřeba zabránit. Péče o genetické zdroje je nakonec i naplňováním Úmluvy o biologické rozmanitosti, přijaté v Rio de Janeiru v červnu 1992 a následně ratifikované i Českou republkou v následujícím roce 1993.