Můj milý deníčku, aneb výcvik v Dýbí

Po roce práce ze země jsme se domluvili s naší trenérkou a přestěhovali jsme Elchiera na ranč Dýbí k Praze. I když jsem v tu dobu už věděla, že bude na prodej, nechtěla jsem ho poslat do světa pouze jako plemenného hřebce. Přece jen jsme s ním strávili pět let života, chci, aby se měl v novém životě dobře a dělal někomu radost. Proto jsem se rozhodla pro investici do dalšího výcviku, aby od nás odjížděl s tím, že začíná chodit pod sedlem. Že je na to svědomitě a kvalitně připravený a na pevných základech se postaví skvělá další stavba, ať vytrvalostní, skoková nebo třeba pleasurová. Nebo jen rekreační a odpočinková...

Začali jsme rozhovor a chceme, aby příjemně pokračoval i v rukou někoho dalšího. 

Hřebec pracuje spolehlivě ve volnosti, na vodítku i dvou lonžích. Zvládá práci na dvou stopách, dovnitř plec, dovnitř záď, spolehlivě na gesto přistupuje k jakékoliv překážce, z které se dá nasednout. Je zvyklý na sedlo, běžnou manipulaci, na práci v kroku a klusu s principem dopředu a dolů, a dále pokračuje ve výcviku.

 


    Milý deníčku...tak nějak se to píše? Den první.

Dopoledne jsme jen oťukali terén, proběhlo opakování, pozornost, prostupnost plecí, ustupování, ohnutí, uvolnění a reakce na "holeň" - tušírka v dané pozici. K večeru jsme šli do terénu, kde jsem po cestě střídala pozice a přepínala jsem si ho na otěže a vedla ho z pozice jezdce, zastavení a zacouvání, na tom musíme popracovat, reakce je dost vlažná. U krmení jsem ho čistila a motala se kolem něho, to všechno proběhlo v klidu, bez jakýchkoliv reakcí. U zvedání nohou jsem si všimla, že je na tom dost bídně s rovnováhou, na tvrdým je trochu citlivější na kopýtka, práce v terénu mu snad prospěje. To je pro dnešek vše milý deníčku, tak ahoj zítra!

 

 

2.       

Psáno den třetí, tedy dostatečně dlouho na to, abych mohla zkonstatovat, že je Elchiero pěkný počůránek a extrémní žrout!

Základ je základ a ten má Elchiero pevně postavený, takže se můžeme věnovat i těm méně podstatným věcem, jako je práce na jízdárně. Na základech se však staví a už při běžné manipulaci se navzájem poznáváme, přátelíme, ale i stanovujeme hranice, takže nechybí odložení a důkladné čištění, venku, v boxe, při krmení, bez krmení, s koněm na dohled i o samotě, drbání, povídání si, sem tam mu i něco zazpívám, aby si zvykal i na lidi, co neumějí zpívat.

Po návštěvě salonu krásy a lekci zpěvu jsme se pověnovali rovnováze za pomoci obnosku. Proběhla prostupnost plecí, dovnitř plec na kruhu a nácvik dovnitř zádě u stěny, kde už Elchiero nabídl reakci na gesto. Zvládli jsme i zjemňování pobídky do klusu a započali následování, které jak jsem si odpoledne ověřila při prchání před autobusem, nefunguje zcela 100%. Prchala jsem pouze já, Elchiero měl mou výzvu k zrychlení na salámu.

Odpoledne jsme nasedlali a vyrazili na procházku s dalším koněm. Střídali jsme navzájem pozice a odcházení druhého koně za současného udržení pozornosti a uvolnění. V tomto duchu se neslo i zpracování jeho hřebčích projevů – pozornost a uvolnění.

 

 

3.       

Dnes když jsem pro něj šla s výstrojí v ruce, tak přicválal, tak jsem mu vynadala, že jestli takhle bude pokračovat, nebudu ho chtít vrátit, ať si to nechá na doma,  ale pak jsem si uvědomila, co to povídám a přestala se rouhat, on mě ten smích ještě přejde.

Cíl zněl jasně – dvě lonže! Nejdřív osvěžit průpravu, takže laterální ohnutí, které už Elchiero umí na jedničku a dále pracovním názvem „káča“ neboli „čamrda“, jelikož nevím, jak jinak to nazvat – prostě koníčka zamotáme a zase rozmotáme.  Tak nějak jsem ho obšancovala ze všech stran, abych zjistila, že ještě není dostatečně rezistentní vůči všem mým potencionálním hloupým nápadům, protože co kdyby ho chtěl někdy použít Zorro pro boj s nespravedlností a třeba na něj skákal ze střechy nebo tak něco… Takže jsme se trošku zasekli u zádě, aby ho neděsilo přehazování lonže a náhlé doteky po zadních nohách, to vše s připomínáním toho, že se klidně může povolit, uvolnit a tolik neřešit. Potom už jsme mohli kroužit, zastavovat a couvat a zase kroužit.
A aby nás humor nepřešel, zakončili jsme tu dřinu ve volnosti – pozornost, přivolání a následování. A zítra, zítra bude den flákání se.

 

 

 

 

4.       

Včera jsme měli pauzu, takže jsem rozhozená v počítání dnů. Pauza je důležitá, i když je Elchiero šprt, musí se naučit odpočívat, protože se ani nenaděje a ještě bude na tyhle pauzy rád vzpomínat! Ale není to jen o pauze, kdy se to člověku nehodí a na koně nemá čas, je to i o společné pauze a o společném nic nedělání, protože když za někým přijdete, nejen za koněm, za kýmkoliv, jen když něco potřebujete, stanete se brzy poněkud otravným subjektem, kterého nikdo moc rád nevidí. Mně třeba pauza příliš neprospívá, jelikož mám čas přemýšlet např. o původu jména Elchiero a o tvarech jeho možné výslovnosti, výsledek můžete hádat.

Druhá věc, co mám na srdci, možná už to víte a kdo to nevíte, dřív nebo později vám to někdo řekne nebo byste na to přišli třeba sami. Já vám to řeknu teď. Nikdy, nikdy, nikdy, NIKDY!!! nemějte žádná očekávání! To je takové omílané moudro. Já jsem toto moudro dneska „updatela“ na: Nikdy, v ničem a v nikom nemějte žádná očekávání! To, že nemám mít žádná očekávání během lekcí, výcviku, tréninků, od koně ani od sebe, s tím už jsem se naučila žít, že nemám ale nic očekávat ani od svého repráčku s hudbou, to jsem teda nečekala a když mi na jízdárně přestal hrát, přepadl mě smutek.

Konec smutku, jelikož jsem krom toho repráčku dnes nic neočekávala ani neplánovala, všechno se nám tím pádem podařilo. No není to skvělé?! Dnes na nás čekala osvětlená jízdárna, nechala jsem svítit jen jedno světlo, tudíž se přidala ošemetná hra stínů, která dokáže pěkně potrápit. Lidi a pes pohybující se ve tmě, to by mohlo taky pěkně brnkat na nervy. Takže nechceme nic jiného než trochu pozornosti a uvolnění. Naučit koně se uvolnit je děsně príma věc! Uvolňujete ve stoje, uvolňujete v kroku, uvolňujete při couvání, v klusu, uvolňujete u stoličky, když si na koně odkládáte nohu, uvolňujete, když ho jakože omylem lehce kopnete do zadku, když nohu přehazujete, až z toho vznikne kůň, který poklesne hlavou a odlehčí nohu, když se po něm válíte. Nezbývá než důkladně pochválit, 10x tolik, co se chválilo v celém průběhu společně stráveného času, zhasnout a spát.

1.       

Nezapomněla jsem podat info, mně se jen nechtělo, protože jsme se měli děsně fajn. To vám bylo tak fajn, že to přeci nebudu kazit nějakým sepisováním, žejo. Ale jo, taky se mi hodí rekapitulace.

Včera bylo nádherně, vyrazili jsme do lesa a jen jsme byli. Strašně jsem si to užívala, protože bylo cítit, že je Elchiero na úplně stejné vlně a je mu fajn. Možná jeho rozpoložení napomohlo sledování mladého hřebce v klasickém tréninku od hrazení jízdárny, kde ho vždy odkládám a čistím. Jejich počínání totiž sledoval s naprostým klidem, že to práskání bičem se jeho přeci absolutně netýká!

Zvládli jsme toho strašně moc a přitom jsme na ničem urputně nepracovali, to je kouzlo terénu. Přišlo uvolnění, samo, já jen využila situace a mohla tak zjemnit pomůcku. Proč by měl mít taky oči na vrch hlavy, když potřebuje očichat terén, zabírat do kopců a zapojovat zadky z kopců, na volném vodítku, v klidném tempu a za současného pozorování krajiny. Prostě pohoda a klídek (mě teda bolí nohy). No a taky se mu chtělo naklusat, dvakrát jsem ho musela podpořit, že jo, že chci, aby mě doběhl a už to bylo, z toho měl taky hroznou radost a já ještě větší! Vůbec dnes, když si ověřil, že to stále funguje a že se s ním ráda proběhnu (dost mě bolí nohy). Snad si na to vzpomene, až zas budu potřebovat uhnout autobusu!

Co je zásadní, zvládli jsme přistoupení! Umí přistoupit k pařezu, ke kládě, k valu, abych se na něj mohla hezky položit. Taky jsme si sedli do trávy a odpočívali a zase jen tak byli. A naprostá pecka byla na úplný závěr naší procházky, kdy jsme scházeli z lesa k našim výběhům a přicválalo se na nás podívat celé stádo, snažili se nás rozptylovat po celém obvodu pastviny, Elchiero zařehtal a nechal to být, očividně nechtěl zkazit naše společné rozpoložení a pokračoval v něm až domů, takový je to kámoš! 

Večer proběhla trocha akademické práce na jízdárně, ale to byla jen taková krátká a nudná vsuvka v porovnání s polední prochajdou.

2.       

Dnes jsme si dali lesní asi dvouhodinové opáčko.
Vida, ještě že to píšu, teď mě napadlo, že mu musím dát příště brašničky na svačinu!
Včerejšek Elchiera trošku poznamenal! Přistupuje rád, tuze rád vždy a všude, když k němu stojíte z boku a on si není jistý nebo se mu nechce přemýšlet, co má přesně dělat, tak se k vám snaží přistoupit a vůbec mu nevadí, že tam stojíte. Ale my se z toho nehroutíme, protože to je úplně normální proces v učení nových věcí. Míjení 3 koní, které jsme potkali v lese, nekomentuju, protože to s ním nic nedělá.

Nečekala jsem, že průpravu na nechtěné kopnutí do zadku využiju tak rychle, ale využila, holt jsem ho trošku načutla, ale jelikož už malinko tuší, nechal to bez povšimnutí. Byla jsem prozíravá a vzala jsem si na tu prochajdu přilbu, že jako kdyby přišly nějaký pocity. Pocity se dostavily a tak jsem si na něho z jednoho pařezu sedla a hned zase seskočila na jeho druhé straně. Dost neohrabaně musím přiznat, ale hned jsem si to omluvila, že je to dobře, ať si zvyká. A jelikož nevím, kdy a jaké pocity se zase dostaví, po cestě se na mě usmíval ještě jeden pařez, tak jsem si zase sedla, tentokrát na malinko déle, jeden krok jsem ho couvla a zase slezla. 
Zatím nic nepovídal, ale já vám na závěr řeknu jedno suchý moudro, ať z toho taky něco máte. První pohyb, který máte po koni ze hřbetu chtít, je pohyb vzad. Páč k čemu vám bude, když ho rozejdete a ještě neumí zastavit.

 

 

 

3.       

V dopolední části, nabažená víkendem, jsem si chtěla sednout, nevím, jestli Elchiero toužil po tom samém, ale sedla jsem si. Tentokrát na té zavřené jízdárně, abych příliš nepobuřovala a šla vám příkladem. Zapomeňme chvíli na Zorra, bezpečnost především. Ale ani uzavřená jízdárna nikomu zadek nezachrání, není potřeba lámat něco přes koleno a když se někdo necítí, buď kůň, nebo jezdec, tak si prostě nesednete, vždyť se svět nezhroutí!

Zopakovali jsme zastavení a ustoupení, snížení hlavy na povel, přecházeli jsme přes plachtu a kavalety, a když už tam ta plachta byla, Elchiero byl tak hodný, že ji povozil. Říkala jsem si, že nic horšího snad už vozit nemůže. Pak už jsem jen hupsla na barel a když už jsem byla na barelu, hupsla jsem i na koně. Prvním krokem bylo opět zacouvání a následně několik kroků vpřed pod taktovkou vodiče na dlouhém vodítku, který měl za úkol v tomto pohybu přivést koně do uvolnění. Když se toto povedlo, nezbývalo než slézt a hrozně moc chválit.

Večer mě napadla menší společná akce, trénink na jízdárně za účasti dalšího koně. Nicméně na to, že to bylo poprvé s cizím koněm v uzavřeném prostoru, snažil se! Druhý kůň nám po chvíli odešel a okamžitě se hodil do klidu, je to divný, u hřebce asi normální, ale pracovalo se s ním hnedka lépe, když tam zůstal sám.

4.       

Po včerejšku jsem se vyprdla na kameru a hodila to na telefon, taky jsem si víc uvědomovala zabíraný prostor a tak se můžete pokochat první částí, kdy jsem Elchiera vzala ve volnosti. Nebudu se proto tolik rozepisovat, jupíí.

Jak ta volnost vzniká? Něco bych vám k tomu ráda řekla, ale v podstatě v tomto případě není moc co. Na nějaké extra průpravy já jsem lenoch (pokud se to netýká bezpečnosti samozřejmě), ráda zkouším, i když vím, že to ještě nebude 100%. Taky že na videu můžete vidět, že v jedné chvíli vzal z kruhu kramle, jenže se taky sám vrátil. Je to asi druhá zkouška práce ve volnosti a když vaše předešlá práce nezanechala žádné šrámy na koňské duši, nemá důvod s vámi nezůstat, kam by taky chodil.

Vysílání na kruh Elchiero hůř snáší, dává dost značně najevo svou nespokojenost. Proto bude třeba se více zaměřit na pochvalu správných emocí, aby tento cvik přehodnotil a nebral to jako něco nepříjemného. Na kruhu můžete vidět pochvalu ve chvíli, kdy snížil hlavu a dal uši dopředu, pro mě žádoucí emoce. A vůbec nevadí, když vám v tom pomůže zbytek bobku na jízdárně, ke kterému čuchal. I bobek může být skvělá učební pomůcka, která koní napomohla k vysvětlení úkonu, který je žádoucí.

Málem bych zapomněla pochválit to ukázkové odložení na začátku, stojí tam jak správňák Brandon.

5.       

A to ještě není všechno, já mám ještě jedno video.  Zatím nejhezčí ze všech! A že má silnou konkurenci.

V druhé části dnešního dne jsem si totiž musela zase sednout, to je jasný, ať to taky vidíte, že nekecám.
Napadá mě k tomu několik věcí. Tak třeba za prvé, proč nemá sedlo, ale jen dečku s obřišníkem? Obřišník udělá stejnou, někdy i lepší službu než sedlo. Sedlo dáváme hlavně proto, aby si kůň zvykal na dotažení podbřišníku, na něco na zádech už si dávno zvykl, pokládáme dečku, za chvíli pokládáme sebe, sedlo už je jen takový detail. A v čem udělá tu lepší službu? Je to kontakt. Nevím jak u vás, ale kdyby mi kůň začal dělat rodeo, ani sedlo mě nezachrání, letím jak hruška! Mám obřišník s madlem, kdyby někde poskočil, tak se čapnu, ale to je asi tak všechno, co můžu udělat. Snažím se ale dělat vše proto, aby k žádnému rodeu nedošlo, a k tomu potřebuji právě dostatečný kontakt. Potřebuji cítit, zda mi kůň nezatuhne a tím mi nedává dostatečně včas najevo, že jestli budu pokračovat, mohl by začít lítat vzduchem. Předejdeme i případnému zrazení koně v případě ne příliš padnoucího sedla, které by kladlo odpor při pokusech koně o vyklenutí zad. Nasadit sedlo je podle mě už jen taková třešnička na dortu a člověk by měl vybírat opravdu pečlivě. U mladých koní pravidelně kontrolovat, protože se každou chvíli mění a formují.

Věc druhá, nasedání z vyvýšených míst. Osobně nenasedám jinak, ještě se mi nestalo, abych kdekoliv nenašla cokoliv k nasednutí. Přesto můj kůň zná nasedání přes třmen, nějak to vyplynulo ze situace a není to pro nás tabu, ale záměrně to nedělám, jen když je nouze nejvyšší. V první řadě je to samozřejmě příjemnější jak pro mě, tak pro koně, tak i pro sedlo, nikde za nic netaháte a div nepřevalíte koně, je to prostě šikovný. Ale u mladého koně bych ani nezačínala jinak, většina koní se obsedá ve věku, kdy ještě nemají ukončený růst, jen hrstka koní je připravována ze země tak, aby se stačily vybudovat ty správné svaly a kůň se dostal do rovnováhy. Ještě ani není v rovnováze a už ho křivíme jednostranným pravidelným zatížením při nasedání. Nejdřív se divíme, že je tak křivý a pak dlouho a složitě rovnáme.

A přidám ještě věc třetí a poslední. Jistě jste si všimli, že sedím jak hruška a nohama nic nedělám. Pomůcku otěží už Elchiero zná ze země, ale zbytek nechávám na vodiči (vodič je vodičem ochotným, ale ne zcela zasvěceným, takže mezi námi trošku vázne komunikace a pro Elchiera není příliš čitelný, ale i tak se s tím oba statečně poprali). Pomůcku holeněmi budeme teprve vysvětlovat, chceme se vyhnout zbytečnému nedorozumění. Samozřejmě ze země proběhla průprava, pobídka rukou i tušírkou v místě podbřišníku, teď to teprve budeme spojovat tak, aby pomůcka holení zůstala jemná.

Nuže, kdyby k tomu někoho něco… já už jsem dnes mentálně vyčerpaná a proto nám s Elchierem ordinuji dva dny volna.

6.       

Všem jsem nám dala dostatečně odpočinout. Včera proběhl večerní trénink, za svitu lamp, zdálo se, že mě Elchiero i rád vidí a v mezičase probíhaly mazlící chvilky (holt se s ním budete muset doma taky tak mazlit. Sáhla jsem opět po obnosku, abychom se mohli společně pověnovat protažení, posílení a budování rovnováhy, což si stále myslím, že je jeho největší slabina. Drobné pokroky mé oko už zaznamenává! Elchiero se přestává klátit a přešlapovat při pouhém otočení hlavy. Na začátku to totiž vypadalo tak, že kam šla hlava, tam šel celý kůň. Začíná vnímat jednotlivé končetiny a krásně začal přenášet váhu, což ho nejenom baví, ale ještě díky tomu jednotlivé končetiny a celé tělo hezky posiluje. A k posílení jednotlivých končetin nesměla chybět ani dovnitř plec na kruhu a dovnitř záď poprvé bez opory stěny v prostoru.

Prostě ho musím pochválit, opět byl pozorný, ochotný a šikovný! Jak jinak, není to už nuda?

7.       

K těm kulatinám to chtělo něco velkýho! Takže proběhl trénink s překvapením. Nejprve opáčko na obnosku, takže si domyslete včerejšek a vyšperkujte ho o Elchierovy první kroky v dovnitř zádi.

A teď to překvapení, jelikož jsem měla k dispozici jednu odvážnou slečnu, poprosila jsem ji, zda si na něj nesedne! Stalo se, co jsem úplně neočekávala, ale dobré vědět. Elchiero z toho jednoduše nebyl úplně nadšený. Muselo proběhnout delší seznámení, z mé strany drobné připomenutí a ujištění, že je vše při starém a že se ho slečna nechystá sežrat 

Publikováno: 29.5.19 14:51 | Autor: Milada Macháčková | Kategorie: Arabský hřebec Elchiero NA PRODEJ!
| Připojená galerie: Výcvik s Terezou