2009 - hřebec Mar Chaga Bajran

V roce 2007 jsme Molniju připouštěli hřebcem welsh cob Menai Stan Beynon, což obnášelo 300km aderanelinovou cestu s 3denním hřebečkem Mergenem do Plzně. Zde nemohla být ustájena do další říje a tak jsme po třech dnech zaplatili připuštění, absolvovali 300km cestu zpět a dovezli si "jalovou" Molly.... Ačkoliv jsme mohli jet připouštět ještě jednou, odmítli jsme ji znovu i s hříbětem nutit absolvovat tak šílenou cestu a peníze za připuštění nám propadly... 

Proto jsme v roce 2008 odmítli s naší babičkou podstupovat jakékoliv experimenty, byť se v ČR objevili noví importovaní hřebci welsh cob, kteří nás zaujali a přicházeli by v úvahu, a odvezli jsme ji opět do hřebčína Marwin-Pretoria, kde byla zařazena k H-S Lord Thomasovi do stáda nevěst a zůstala zde až do podzimu. Zabřezla bez problémů a odjížděla domů spokojená, kulaťoučká a ve výborné kondici...

Thomase jsme jako otce volili z několika důvodů. Welsh cob proto, že nejbližší licentovaný altajský hřebec je v Rusku a welshové jsou osvědčenými zušlechťovateli jiných plemen. 
Thomas je jedním z nejlepších hřebců welsh cob stojící v České republice a jeden z nejúspěšnějších v Evropě.

Z toho osvědčeného spojení máme velice povedeného hřebečka z roku 2007 a navíc byla možnost připuštět opět ve volnosti. Spokojenost našich klisen je nezanedbatelná "položka" v celém procesu početí dalšího koňského miminka.

Hřebeček se narodil v ranních hodinách pod stromy na pastvině, ačkoliv měla Molly přístup do stáje. Je to nadprůměrně velké a silné hříbě s ušlechtilou hlavou. Předpokládaná KVH 150cm. Doufáme, že se v něm snoubí ušlechtilost cobů s tvrdostí a obrovským srdcem altaje. Jelikož jeho přivedení na svět pro nás bylo velkým svátkem, dostal i sváteční altajské jméno -
Mar chaga bajran (čarodějný nový rok) 

Molnija je kůň, který Vám utkví v hlavě navždy. Neuvěřitelně tvrdá, statečná a trpělivá klisna. Nedá se přehlédnout ani to, že se narodila v divoké přírodě v ruských horách a co se tam naučila, předává i svým hříbatům.
V létě, kdy slunce praží a teplota leze daleko nad 30 stupňů, kdy se i tvrďáci huculové odmítají pást a potí se ve stínu, ona se svým hříbětem odkráčí majestátně na plné slunce posvačit. Extrémní množství much, horko k padnutí, nic z toho jí nestojí ani za otočení ucha.
Stejně tak v zimě při -25 stupních, kdy se ostatní naši koně i za stálého přísunu sena "ad libitum" zahřívají třesem svalů a člověku se klepe ruka, zda jim má dát deku, Molly si hoví v závěji v leže, hlavu po oči ve sněhu a hledá zbytky trávy, z žíní má rampouchy a na těle 3cm kožich.

Stejné je to i pod sedlem. Jedna moje přítelkyně, která si na ni sedla, dodnes vypráví historku o tom, jak při svezení na altajce poprvé v životě cítila, že není na koni, ale v autě. Nasměrujete, zařadíte rychlost a jedete. Molnija je naprosto odevzdaná svému jezdci, statečná až do té míry, že když se člověk rozhodne pro přeplavání široké řeky, byť jí na to nestačí síly, nebude váhat.

Hustý neprostupný les, prudký sráz v jakémkoliv směru ve cvalu, okolo jedoucí věc jakéhokoliv tvaru, velikosti a vydávající jakýkoliv zvuk, ničemu z toho nevěnuje pozornost. A že na ní sedí někdo, komu to zase až tak nejde, drží se za otěže a ztrácí rovnováhu? Nikdy se neozve, trpělivě splní vše, co se po ní žádá. Ochotně, s vděčností...

Kéž by nám mohla dát ještě několik hříbat tak výjimečných, jako je ona...