Prezentace hřebců, aneb dobrodružství o autě v kontejneru

Tak je to tady..den "D" nastal a my stojíme v přesíni u umyvadla a odborně hodnotíme patřičnou hromadu, která s námi privilegovaně odcestuje. Uzdečka, bandáže, čištění, sušenky,...

"A nechceš jet s námi?", ptám se naší milé sousedky, pomocnice a přítelkyně.
"No já nevím,"
"Hele, to nebude na dlouho,", začínám s přemlouváním. "Cesta bude rychlovka, pokoukáme se během prezentace plemenných hřebců na krasavce, pozvu tě tam na oběd a pak domů. Neváhej, bude se ti to líbit!"
Ta nebohá děva se zamyslí a kývne. "Tak jo, jedu! Bude to určitě nezapomenutelný a tak dlouho jsem nikde nebyla." Nezapomenutelné to opravdu bylo a zase velice dlouho nikam opravdu nepojedeme:-) 

Jako vždy máme zpoždění. Je 8.30hod. Šup šup, auto napěchujeme věcmi. Bena oprášíme, jako vzorný kluk nakráčí na auto a abychom nepřijeli se zpožděním, naskakujeme téměř za jízdy. Beníčku, zkultivujeme tě až na místě!

Cesta ubíhá bez problémů, do auta jsme nezapomněli naložit snídani, tak hodujeme a těšíme se na prezentaci hřebců. Jak se bude Ben poprvé v životě chovat na hale, za halasu reprodukrotů a hudby.

Je 10.30hod. Máme za sebou necelých 100km. V nápravě podivně zakřupe, volant odmítá poslušnost a s hrůzou a očima na tachometru zastavujeme na dálnici.
"Neříkej, že jsme píchli?! Dneska ne!! To nemůže být pravda! Co kůň, je v pořádku?"
Jarda statečně silou vůle dojede s autem na exit, vystupujeme a šokovaně pohlížíme na vzorně nahuštěné pneumatiky. No nic, pokračujeme na jedničku opatrně z exitu dolů, třeba to bude nějaká banalita.

Křup křup... přední náprava definitivně dokončila svojí pozemskou pouť a důstojně se za hrobového ticha rozlomila... Myšlenky o banalitě byly v tu ránu ta tam.

Dojeli jsme...

Šokovaně sedíme v autě. Že se auto sem tam porouchá, na to jsme zvyklí. Že se porouchá zásadně a pouze ve chvílích inkriminovaných, veledůležitých a ve kterých absenci omluví pouze úmrtí v rodině, to nás už z míry nevyvede, ale plemenný hřebec vystrkující nos z přívěsu, který je nevyvratitelně a definitivně připřáhnut za náš havarovaný vrak, to byla srdcezastavující novinka...

Bene, hlavně nevystupuj!

"Ahoj, měli jsme havárii....to jsi hodnej, že bys pro nás přijel, ale máme malou komplikaci...no opravdickýho, myslel jsem, že máš nějaký povědomí o tom, že chováme pár zvířat, fakt to není plyšovej kůň a tohle pitomej vtip!... Nedělám si legraci, bez koně se nehnem, fakt ho tady nemůžem nechat...

"Aha... ty bys přijel až večer...no, já klidně počkám, ale až se to zvíře rozhodne vystoupit, že už ho čekání nebaví, netuším pokračování. Zapni si leda pak večer Novu..."

No, abych to zkrátila, ani jsme netušili, co máme kamarádů na telefonu, ale hledání toho pravého zachránce bylo dlouho marné. A to jsme potřebovali jen takovou banalitku - dojet k nám domů pro druhé auto, pak sehnat nějakou věc, na kterou se naloží to naše kaput-havarované, přepřáhnout a pokračovat v cestě:-)


Tak ti aspoň zapleteme hřívu..

 

 

13.00.hod. Stále čekáme. Hřebec trpělivě žere seno. Maximálně pohne uchem, když se kolem prořítí kamion či náklaďák a vzduchová vlna děsivě plácne do plachty přívěsu. Ani jednou nezařehtá.

Zachránce se našel, ale se svým strojem ztěžka zdolává těch 90km. Čekáme a čekáme. No, ještě se pořád můžeme opájet naivní představou, že se na prezentaci přece jen dostavíme a tak se rozhodneme Bendigovi aspoň zaplést hřívu a vyndat mu z ocasu slámu.

 

13.30hod. Jsme zachráněni!!! Neuvěřitelný zachránce dorazil, v kontejneru naše pojízdné auto číslo dvě. Vyházet privilegovanou hromadu. Nezapomenout doklady. Aby jsme si nemysleli, že nám to tak jednoduše projde, začíná pršet.

Hurá, záchrana!!Rychle obměnit vozový parkNáklad ven

Šup na palubu, odjeď domů ty potvoro!

Potvora nahoruPotvora nahoruHybaj domů!

A hrrrr na další cestu... Volá jeden z pořadatelů: "Tak Macháčkovi, no kde jste?? Zrychlete! Nechápu, jak vám to může takhle dlouho trvat..!"

Dalších 80km jsme ujeli jako nic. Nebohý kůň po tolika hodinách v autě důstojně vykráčel z přívěsu, dvě minuty čekání, bleskové vyčištění a jako poslední bod programu byl vtlačen do haly.

A ptáte se, jestli z ní měl stres? Haha! Hala, amplión a potlesk bylo dnes to poslední, co by ho rozrušilo. Znuděně se projde po hale, líně zakluše kolem publika a prezentace je u konce. Naše neuvěřitelně trpělivé zvíře opět nastoupí do přívěsu, naše neuvěřitělně trpělivá přítelkyně bez pláče opět nasedne do auta a jedeme 150km domů.

No a řekněte, že to nestálo za tu námahu....:-))

Publikováno: 27.2.12 20:57 | Autor: Milada Macháčková | Kategorie: Welsh cob Taraco Bendigo